Přiznali jsme si svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly neovladatelnými.
Život každého z nás je poničený pitím jiné osoby. Tento fakt nemůžeme změnit. Nemoc alkoholismus se nás hluboce dotkla. Její důsledky i nadále pronikají do našich životů. Nemůžeme změnit ani chování či postoje jiných lidí okolo nás. A nemůžeme ani zastavit to pití. Jsme bezmocní nad alkoholem. Dokud trváme na bludu, že my můžeme kontrolovat nebo vyléčit alkoholismus, jeho symptomy či jeho následky, tak bojujeme bitvu, kterou nemůžeme vyhrát. Naše sebeúcta trpí, naše vztahy trpí a trpí i naše schopnost radovat se ze života. Všechnu naši energii vyplýtváme v beznadějném úsilí, až už nám nezbývá žádná k tomu, abychom se starali o naše vlastní potřeby. Naše životy se staly neovladatelnými.
Ať už žijeme s aktivním pitím či nikoli, život je nezvladatelný, kdykoli ztratíme nadhled nad tím, co je a co není naše zodpovědnost. Pohoršujeme se nad činy, které s námi nemají nic společného. Nebo zasahujeme tam, kde to není vhodné, a zanedbáváme naše legitimní závazky k sobě samým či ostatním. Naše špatně směrovaná starost o jiné se stává dotěrnou, vměšující se, nesnášenou a odsouzenou k neúspěchu. Namísto toho, abychom pomáhali těm, na kterých nám záleží, projevujeme jim nedostatek úcty a vytváříme nesoulad v našich vztazích.
Když se zaměstnáváme ostatními natolik, že nás to odvádí od naší zodpovědnosti starat se o své tělesné, citové a duchovní zdraví, tak trpíme. Naše zdraví a sebeúcta slábnou. Stáváme se neschopnými přijímat realitu, poradit si se změnou nebo nacházet štěstí. Naše životy odlétnou mimo naši kontrolu.
V tomto prvním kroku přiznáváme, že jsme nezavinili alkoholismus, nemůžeme ho kontrolovat, nemůžeme vyléčit alkoholika ani nemoc alkoholismus a také nemůžeme změnit skutečnost, že jsme byli touto nemocí poznamenáni. Jsme bezmocní nad alkoholem – a nad následky, které na nás zanechal. Zcela sami nemůžeme udělat nic pro to, abychom překonali následky této nemoci. Ve skutečnosti naše pokusy získat moc nad alkoholem učinily náš život neovladatelný.
Uděláme – li tento první krok, tak dovolíme, aby z našich ramen spadla velká tíha. Skoncujeme s předem prohranou bitvou, kterou jsme doposud vedli. Pochopíme, že nemá žádný smysl pokračovat v boji. Úplně se boje vzdáme.
Toto není malý úspěch. Bitva proti alkoholismu se stala základem mnoha našich vztahů. Když ukončíme tento boj, tak jsme nuceni zcela přehodnotit to, čemu věříme o nás samotných, o druhých lidech a o našich vztazích. Mnoho z nás si například pletlo lásku s vměšováním se. Nevíme, jak projevit náklonnost či podporu, aniž bychom dávali rady, chtěli ovlivnit něčí rozhodnutí nebo se snažili manipulovat ty, které milujeme, aby dělali to, co si my myslíme, že jim přinese štěstí. Pleteme si péči s ovládáním, protože nevíme, jak ostatním ponechat jejich důstojnost a nechat je být sebou samými. My, kteří jsme se naučili kontrolovat vše, co bylo možné, abychom přežili v alkoholickém prostředí, se nadále snažíme kontrolovat všechny a všechno, aniž si uvědomujeme, co děláme. Kvůli svým minulým zkušenostem jsme vyděšení při představě, že máme nechat ostatní dělat, co si přejí. Ale škodíme sobě i ostatním, když trváme na tom, že budeme přistupovat k jakékoli interakci tímto způsobem. Naše vztahy jsou poničené a naše životy se stávají ještě více neovladatelné. Takto nás následky alkoholismu nadále ovládají, i když už nejsou přímo zapojeni žádní alkoholici. Tedy uděláme První krok. Přiznáme si, že jsme bezmocní nad alkoholem a že naše životy se staly neovladatelnými.
Al-Anon neslibuje, že každý alkoholik získá střízlivost a neslibuje ani to, že střízlivost vyřeší naše problémy či spraví naše vztahy. Možná nikdy nebudeme mít svou rodinu snů a nezískáme lásku těch, kteří žádnou lásku na rozdávání nemají. Ale náš program nám nabízí naději, protože je celý o změně. Tím, že jsme upřímní a přiznáme, že jsme ve skutečnosti nikdy neměli k dispozici tu moc, kterou jsme se snažili ovládnout alkoholismus, necháme odejít sebeklam, který nás držel uvězněné v nekonečném kole opakujícího se sebezničujícího chování a nevyhnutelného zklamání.
Je to podobné, jako kdybychom byli ztraceni na poušti. Zdroj pitné vody je nedaleko od nás, ale my jsme ho až doposud neviděli, protože jsme se honili za přeludem, fata morgánou, vysněnou oázou, která zmizí, kdykoli se přiblížíme. Teprve když se konečně zastavíme, uděláme inventuru toho, co naše snaha přinesla, a přiznáme si, že jsme se honili za iluzí, tak se můžeme vydat směrem, který doopravdy bude naplňovat naše potřeby. Podobně když se vzdáme iluze, že máme moc nad alkoholem a jinými lidmi, tak se posuneme pozitivnějším, prospěšnějším a přínosnějším směrem. Posuneme se směrem k naději.