Al-Anon je sdružení příbuzných a přátel alkoholiků, kteří se snaží vyřešit svůj společný problém, tím že se společně sdílejí své zkušenosti a poznatky o sobě samých a životě s alkoholikem.

Odpoutání se, láska a odpuštění

Osobní hranice

Uzdravování v Al-Anon je o tom, jak získat zpět naše životy. Děláme to tak, že se učíme soustředit se sami na sebe, budovat svou sílu a požádat o pomoc a přijmout pomoc v našich nedostatcích.

Ale pro mnoho z nás je těžké vůbec začít tento proces soustředěný na nás, protože jsme ztratili schopnost rozlišit mezi námi a ostatními, obzvlášť alkoholikem. Tak dlouho jsme intervenovali za alkoholika, pořád jsme reagovali, strachovali se, snažili se zavděčit, kryli ho, urovnávali konflikty, zachraňovali ho z problémů…, že jsme si často vzali na svá bedra zodpovědnost za věci, které nepatřili na starost nám. Důsledkem je, že ztratíme přehled, kde končíme my a kde začíná alkoholik. Stali jsme se tak zapletení do života a problémů jiné osoby, že jsme ztratili povědomí o tom, že jsme odlišné osoby. Když se nás někdo zeptá na nás, často odpovídáme povídáním o alkoholikovi. Vnímáme sami sebe tak propojené s alkoholikem, že když se mu něco stane, tak nám připadá přirozené jednat.

Mnoho z nás si dokonce plete tuto absenci hranic s láskou a starostlivostí. Například jakmile odejde alkoholik ze dveří, sedíme paralyzovaní, neschopní dělat něco jiného než posedle myslet na něj. Ztrácíme schopnost rozlišit mezi alkoholikem a námi tak dlouho, až se alkoholikovi bývalé, přítomné a potencionální činy stanou naším jediným středem pozornosti. Toto není láska; to je posedlost. Když přestaneme žít vlastní životy, protože jsme soustředění na životy jiných, naše chování je motivováno strachem. Nejen, že je škodlivé pro vztah starat se úzkostlivě a podezřívavě ve dne v noci o to, co dělá naše milovaná osoba, ale je to také velmi sebezničující.

Podobně, když zrušíme své plány a zůstaneme doma, protože máme strach, že alkoholik se napije, když zůstane sám, můžeme tvrdit, že tak činíme z milujícího sebe-obětování kvůli alkoholikovi. Ale spíše je to naše snaha cítit, že máme nějakou moc nad alkoholikovým pitím. Zvolit si zrušení svých plánů z tohoto důvodu je čin ze strachu, ne čin z lásky. Když zrušíme plány a zůstaneme doma jen proto, abychom se vyhnuli důsledkům „odporování“ alkoholikovi, je další způsob, kterým se vzdalujeme sobě a nemá nic společného s láskou.

Upřímná, zdravá láska není sebe-zničující. Nezmenšuje nás, ani nás nezbaví našich identit, v žádném případě nezmenšuje ani ty, které milujeme. Láska je výživná; dovoluje každému z nás, abychom byli více sami sebou. Vzájemné propletení, které je charakteristické ve vztazích s alkoholiky, je přesně opačné.

Odpoutání se

Odpoutání se je jedna z nejcennějších technik, kterou Al-Anon nabízí těm, kdo chtějí získat zpět své životy. Jednoduše řečeno, odpoutání znamená odlišit sebe emocionálně a spirituálně od jiných lidí.

Pokud by někdo, koho milujeme měl chřipku a zrušil to, co s námi plánoval, většina z nás by to pochopila. Nebrali bychom to osobně a neobviňovali tuto osobu za to, že je bezohledná nebo slabá. Namísto toho, bychom v našich myslích odlišili mezi osobou a nemocí, a věděli bychom, že to byla spíše nemoc než ta osoba, kdo zavinil změnu plánů. Toto je odpoutání. Můžeme to použít, abychom chápali alkoholismus stejným účastným, ale neosobním způsobem. Když alkoholismus zaviní změnu našich plánů, pošle nám drsná slova nebo jiné nepřijatelné chování, my to nemusíme brát o nic víc osobně než bychom brali příznaky chřipky. Je to nemoc, spíše než osoba, kdo je zodpovědná. Nahlížením na osobu oddělenou od nemoci, odpoutáním se, můžeme zamezit tomu, aby nám ubližovaly bezdůvodné urážky či nás rozčilovaly nestydaté lži. Když se naučíme odstoupit od symptomů a následků alkoholismu stejně jako bychom odstoupili od kýchání osoby s nachlazením, pak nebudeme muset si tyto důsledky brát k srdci.

Naučit se odpoutat se často začíná tím, že se na okamžik zastavíme před tím, než budeme reagovat na alkoholikovo chování. V tom okamžiku se můžeme zeptat sami sebe „Pochází toto chování z osoby alkoholika nebo z nemoci?“. Ačkoliv zpočátku nám odpověď nebude jasná, časem se stane jednodušší rozlišit, zda-li alkoholismus nebo náš přítel či příbuzný zavinil znepokojující chování. Toto rozlišení nám umožní lépe se citově odpoutat od alkoholikova chování. Můžeme si zapamatovat, že ačkoliv alkoholici se často obklopují krizemi, chaosem, strachem a bolestí, my nemusíme hrát roli v tomto zmatku. Házení viny za následky svého chování na ostatní, vyjadřování své nespokojenosti verbálně či fyzicky jsou techniky, které alkoholici používají jako kouřovou clonu, která zamaskuje jádro problému – alkoholismus. Pozornost všech se obrátí na drsná slova, rozbitou sklenici nebo nezaplacený šek, spíše než na alkoholismus. Automaticky se naučíme bránit se proti drsným slovům, plakat či supět nad rozbitou sklenicí, usilovat se o pokrytí nezaplaceného šeku. Tím, že pojmenujeme chorobu, vidíme skrz alkoholikovu kouřovou clonu a nemusíme nechat svou pozornost odlákat něčím jiným. Namísto toho, abychom brali toto chování osobně, časem se naučíme říct si „To je alkoholismus“ a nechat to být.

Pouze vědomí, že alkoholismus je zdrojem nepřijatelného chování ovšem nestačí. Možná budeme muset udělat něco, abychom dosáhli větší citové vzdálenosti. Třeba změníme téma hovoru, nebo odejdeme z místnosti či domu, nebo se budeme věnovat nějaké fyzicky náročné činnosti. Možná potřebujeme podporu nebo stanovisko, které pouze sponzor nebo přítel z Al-Anon může poskytnout. Telefonát s někým z Al-Anon nebo mítink může být přesně to, co potřebujeme, abychom oddělili sebe od symptomů a následků nemoci, aniž bychom oddělili sebe od lidské bytosti.

Zpočátku se asi neodpoutáme moc ladně. Mnoho z nás tak učinilo s rozhořčením, trpkým tichem nebo hlasitým a naštvaným pohrdáním. Chce to čas a cvik než se staneme mistry odpoutání se. Je ovšem důležité začít tento proces, i když to ze začátku uděláme špatně a budeme to muset později napravit. Ale ještě důležitější je pamatovat na to, že nastavit hranice není totožné se stavěním zdí. Naším cílem je uzdravit sebe a naše vztahy, ne se chladně vzdálit, obzvlášť od lidí, ne kterých nám velmi záleží. Ve skutečnosti, odpoutání se je mnohem více soucitné a uctivé než necitlivé vzdálení se nebo než nutkavá angažovanost, dle které jsme jednali v minulosti, protože když se odpoutáme s láskou, přijmeme ostatní takové, jací jsou.

Láskyplné odpoutání nám umožňuje nesnášet nemoc alkoholismus, ale odstoupit od nemoci, abychom našli lásku k alkoholikovi. Pro některé z nás tato láska byla viditelná celou dobu. Pro jiné z nás láska je ten poslední pocit, který by jsme spojovali s alkoholikem. Ti z nás, kteří vyrostli v alkoholickém prostředí s hrubým zacházením, můžou mít velké problémy vydolovat i malinký kousek lásky k alkoholikům, které znali.

Odpuštění

Pocity zatrpklosti či rozhořčení neučiní nic jiného než, že nás vevnitř roztrhají. Nikdo ještě nenašel klid skrz nenávist. Nikdo se ještě zcela neuzdravil z následků alkoholismu tím, že přechovával vztek nebo strach nebo si ponechal pocity nevraživosti. Nepřátelství nás drží svázané s urážkami či hrubým zacházením z minulosti. I když alkoholik již dlouho není v našich životech nebo již mnoho let nepije, i my, se musíme naučit odpoutat se. Potřebujeme odstoupit od vzpomínek na alkoholikovo chování, které nás stále straší. Začneme se odpoutávat, když identifikujeme, že nemoc alkoholismus zavinila alkoholikovo chování, a poznáme i náš stále trvající boj s nepříjemnými vzpomínkami je důsledek této nemoci. I my musíme v sobě najít soucit s alkoholikem, který trpěl touto strašnou chorobou.

Každý z nás je hoden lásky a každý z nás je dvojnásobně požehnaný, když se dokážeme prohrabat skrz naše rozhořčení a zatrpklosti – jakkoli oprávněni se cítíme, když je přechováváme- a najdeme v sobě pochopení pro tu část osoby alkoholika, která je a vždy bude láskyhodná. Jak lépe bychom se mohli naučit, že i my jsme nekonečně a neodvolatelně láskyhodní než tím, že poznáme tuto stejnou vlastnost v každém z nás?

Ale někteří z nás se vzpírají myšlence, abychom přijali takovýto postoj k lidem, kteří nám v minulosti způsobili velkou fyzickou, emocionální, finanční nebo spirituální škodu. Když se nám zdá jejich chování zcela zavrženíhodné, proč bychom měli v sobě hledat něco, co bychom na nich dokázali mít rádi? Nejsou některé věci jednoduše neodpustitelné?

Abychom odpověděli na tyto otázky, musíme si položit jinou: Co je cílem našeho uzdravení? Jestli opravdu hledáme vyrovnanost, uzdravování a vnitřní klid, které nám pomohou vyrovnávat se, nebo dokonce těšit se z věcí, které život přinese, musíme zdokonalit způsob, kterým jednáme s ostatními. To neznamená, že zavřeme oči nad tím, co je nepřijatelné, nebo že budeme tolerovat to, co tolerovat nelze. To není relevantní pro to, jaké chování přijmeme, ani pro to, zda-li budeme nebo nebudeme pokračovat v našich současných vztazích. To pouze znamená, že si pěstujeme schopnost podívat se pod povrch. Tím, že přesuneme naši pozornost od nepřijatelného chování a díváme se hlouběji, najdeme část každé lidské bytosti, která zůstává nedotčena chorobou, tu část, která zaslouží bezpodmínečnou lásku a úctu za jakýchkoli podmínek. Je stejně možné ocenit tuto vlastnost v někom, koho neznáme, jako v někom, s kým chceme strávit celý život. A toto je odpuštění. Neodpouštíme činy, které udělala jiná osoba, protože nebylo na nás, abychom ty činy vůbec soudili. Namísto toho, odpustíme, když poznáme naše lidství společné se všemi, dokonce i s osobou, kterou se cítíme oprávněni zavrhnout. V tomto duchu, dokonce můžeme odpustit i sobě, ať už jsme udělali cokoli a jak moc viny a studu cítíme. My také si zasloužíme lásku.

Odpuštění neznamená někomu prokazovat laskavost. Neděláme to pro nikoho jiného, pouze pro sebe. Jednoduše řečeno, platíme příliš velkou daň za to, že někomu odmítáme odpustit. Přetrvávající zatrpklosti jsou jako kyselina, která nás sžírá. Dokola zkoušet hrát a přehrávat staré rány nás okrádá o všechno, co je vzácné. Stud nikdy neosvobodil žádnou duši. A ani oprávněné rozhořčení neobměkčilo srdce. Můžeme si dovolit pokračovat v takovém sebe zničování? Jistě dokážeme lépe využít náš čas a energii. Přestože můžeme pohrdat tím, co jiní provedli, když budeme mít na paměti, že cílem všeho, co se nyní snažíme dělat, je naše uzdravení, nepochybně se rozhodneme, že to nejlepší, co můžeme pro sebe udělat, je odpustit.

(přeloženo z knihy How Al-Anon Works for Families and Friends of Alcoholics)