Al-Anon je sdružení příbuzných a přátel alkoholiků, kteří se snaží vyřešit svůj společný problém, tím že se společně sdílejí své zkušenosti a poznatky o sobě samých a životě s alkoholikem.

Komunikace

Jakmile jsme schopní o sebe pečovat, můžeme do našich vztahů přinést mnohem víc. Způsob, jaké vztahy vytváříme s ostatními, záleží z velké části na způsobu naší komunikace, je tedy velmi užitečné, když při rozebírání našich vztahů vezmeme do úvahy, co říkáme a jak to říkáme.

Například, říkáme to, co máme na srdci, a máme na srdci to, co říkáme? Stanovujeme své potřeby a touhy nebo sedíme a čekáme na to, že ostatní budou číst naše myšlenky? Souhlasíme dělat věci, které ve skutečnosti dělat nechceme tím, že říkáme „ano“, přestože máme na srdci „ne“? Vyjadřujeme naše pocity a sdělujeme to, že oceňujeme ostatní lidi v našem životě, nebo jsme zticha a popíráme to, co cítíme, ze strachu nebo zvyku?

Rozpoznáváme staré zvyky

Mnoho z nás si vytvořilo vzory komunikace, které přetrvávají i přesto, že mnohé z nich již nejsou užitečné. Například, před začátkem našeho zotavování mnoho z nás bylo zticha nebo souhlasilo s nerozumnými požadavky, abychom se vyhnuli konfliktu. V té době nám scházela schopnost postavit se za své rozhodnutí nebo jednat ve svůj prospěch. V současnosti opakujeme toto chování ze zvyku ačkoli máme i jiné možnosti.

Teď, když pracujeme na zlepšování svých životů, bude lepší přestat dělat sliby nebo výhružky, které nehodláme plnit. Například, přísahání, že alkoholik bude muset odejít, když se někdy znovu napije, podrývá naši důvěryhodnost, pokud je to jen planá výhrůžka. Před tím, než proneseme takové sliby, bylo by moudré zeptat se sami sebe, zda-li je to opravdu to, co máme na srdci. Také se budeme muset naučit říct někdy „ne“, i když to bude znamenat, že zklameme ostatní, dokonce i když to bude odmítnutí něčeho, co je pro ně důležité. Taková upřímnost je pro nás dobrá a vyjadřuje mnohem více úcty k ostatním než zdráhavé nabízení laskavostí ověnčené pocity odporu.

Někteří z nás si nechávají své tužby, potřeby, myšlenky a pocity pro sebe, a přitom očekáváme, že kdokoliv, kdo by nás opravdu miloval, by je nějakým způsobem rozpoznal nebo by alespoň položil pravou otázku v pravý čas. Ale lidé, dokonce ani ti, kteří nás hodně milují, nemusí vždy odhadnout, co je v našich myslích a srdcích, ani to není jejich zodpovědnost. Část závazku, kterou máme k sobě, je přestat odkládat život a přestat očekávat něčí svolení, že můžeme žít. Sdělovat ostatním to, co chceme, aby o nás věděli, je čistě naše zodpovědnost.

Někdy váháme promluvit, protože se bojíme možných následků našich slov, ale přehlížíme přitom následky našeho mlčení. Takové mlčení může prodlužovat naši frustraci, posilovat náš strach z konfliktu a může způsobit, že uvěříme, že to co máme na srdci je nedůležité. Tímto způsobem projevujeme nedostatek úcty k sobě a ostatním. Všechno, co můžeme ostatním nabídnout jsme my sami. Jestli se držíme zpátky a plaše odmítáme riskovat být sami sebou, oslabujeme naše vztahy.

Avšak je cenné vědět, že takováto upřímnost je neuvážená, pokud jednáme s někým opilým či násilnickým. Opravdová komunikace vyžaduje alespoň částečnou účast na obou stranách, a pokud na jedné straně je někdo, kdo je dočasně myslí nepřítomen, tak snaha komunikovat je marná. Dokonce může být nebezpečná. V takovém případě bude lepší, když probereme situaci se sponzorem a to nám může pomoci rozhodnout se, co dělat dál.

Pak jsou ti z nás, kteří nikdy neváhají říct, co máme na srdci. Nezastavíme se, abychom přemýšleli, co chceme sdělit, ani jak to nejlépe říct, automaticky vychrlíme ze sebe slova. Každý nemusí vědět vše, co nám běží v mysli, a tyto situace nejsou vždy vhodné pro osobní diskuze. Upřímnost je velký dar, který můžeme dát do jakéhokoli vztahu, ale diplomacie a ohleduplnost k citům ostatních a také zvážení vhodnosti situace, toto jsou důležité faktory. Mnoho z nás prospěje z toho, když pochopíme hodnotu mlčení.

Toto je obzvlášť pravdivé pro ty z nás, kteří mají tendence šířit nechtěné rady nebo kritiku. Jelikož nemůžeme skutečně vědět, co je dobré pro ostatní, náš názor na to, co by měli nebo neměli dělat, může způsobit více škody než užitku. Můžeme mít pro lidi pochopení, aniž bychom se snažili ovlivnit jejich rozhodnutí. Pokud budeme tázáni, můžeme sdělit naše zkušenosti aniž bychom se snažili vypadat tak, že máme na vše odpověď. Můžeme sdílet naši víru, že i ostatní jsou schopní vyřešit své problémy, spíše než, že je za ně budeme řešit. Můžeme se naučit, že někdy je nejlepší držet jazyk za zuby.

Podobně, ti z nás, kdo zřídka dokáží říct něco konstruktivního či pozitivního, se mohou naučit mlčet do té doby, než najdeme vyrovnanější způsob, jak mluvit s ostatními. Pokud jediná pozornost, jakou jsme kdy dostali, byla kritická nebo negativní, možná neznáme jiný způsob, jak tvořit vztah s ostatními. Ale takováto negativita je destruktivní. Pomluvy jsou stejně destruktivní. Nejen, že se vyhýbáme tomu, abychom se soustředili na sebe, když pomlouváme, ale neúcta k ostatním posiluje sebezničující postoje ke vztahům. Když pomlouváme, vytváříme odsuzující a soutěživou atmosféru, ve které nikdo nemůže v pohodě být sám sebou a vyjadřovat pocity. Protože pomluvy podrývají léčivou atmosféru Al-Anon, považují se za jednu z překážek k úspěchu v Al-Anon. Další překážky – dominance a probírání nevhodných témat jako jsou odlišnosti našich náboženských představ na mítincích Al-Anon – jsou také problémy komunikace, které potřebujeme brát vážně, pokud chceme růst a uzdravovat se v Al-Anon. Zastavit se před tím, než promluvíme, a přemýšlet, co opravdu chceme říct, může být začátek zdravějších interakcí.

Na druhé straně, chladné a vzteklé mlčení může být mnohem kousavější než zlá slova. Mlčíme, protože je v našem nejlepším zájmu nic neříct nebo protože nemáme co říct, nebo používáme mlčení jako zbraň? I zde je třeba, abychom si udělali jasno ve svých pohnutkách.

Je také moudré prozkoumat své pohnutky, pokud shledáme, že často větráme stejné myšlenky. Je úžasné být schopní se vyjádřit, ale máme skrytý cíl? Když sdělujeme naše pocity nad něčími činy počtvrté, je pravděpodobné, že se snažíme tu osobu přimět změnit tyto činy, spíše než prostě otevřeně sdílet naše pocity. Nebo se možná snažíme ovlivnit reakce jiných lidí na někoho, koho milujeme. Zdůrazňujeme znovu tu stejnou pointu, abychom našli vhodná slova nebo vhodný okamžik a získali tak konkrétní reakci? Toto není sebe-vyjadřování. Toto je manipulace. Prozkoumáním našich pohnutek můžeme být schopnější zastavit se před sabotováním zdravých výměn názorů, které se snažíme si vypěstovat.

Jak říkáme to, co říkáme

Ne celá naše komunikace je určena tím, co říkáme či neříkáme. Záleží také na tom, jak to říkáme. Nejen náš výběr slov, ale také naše postoje, výrazy obličeje a tón hlasu mohou buď otevřít dveře nebo zabouchnout dveře, ať už je téma, o kterém diskutujeme, jakékoli. Všichni lidé, od pokladníka v drogerii po naše děti si zaslouží naši zdvořilost. Jakékoli sdělení můžeme předat zdvořile, dokonce i když jde o rozhořčení. Když budeme zacházet s lidmi dobře, když říkáme, co máme na mysli a na srdci, je mnohem více pravděpodobnější, že uslyší to, co říkáme.

To chce odvahu. Je mnohem snadnější nechat, aby naše slova vyjadřovali souhlas zatímco náš tón vyjadřuje pohrdání. Toto je způsob, jak vyjadřovat vztek, aniž bychom za něj převzali zodpovědnost. Namísto toho, máme možnost říct přesně to, co cítíme, s takovou úctu, jakou jen dokážeme sebrat. Je pravděpodobnější, že tímto způsobem získáme lepší výsledek, ale i když ne, budeme vědět, že jsme se chovali celistvě. Jak se z nás stávají lidé, které můžeme obdivovat, učíme se vhodné způsoby, jak vyjadřovat naše myšlenky a pocity.

Nasloucháme

Samozřejmě, komunikace je jako obousměrná ulice. Není nutné pouze zlepšit způsoby, jak se vyjadřujeme, ale také musíme prozkoumat způsoby, jak dovolíme ostatním, aby se vyjádřili. Nemusíme vždy reagovat na to, co bylo řečeno, ani přijmout vše co slyšíme, jako pravdu, ale máme naději rozvinout vztahy, ve kterých všichni zúčastnění mohou být sami sebou a mohou říct, co mají na mysli a na srdci. Jsme dobří posluchači? Poskytujeme ostatním čas na to, aby řekli to, co potřebují říct, ujasnili si myšlenky, dokonce aby řekli něco, co se nám nelíbí? Nebo je přerušujeme, dokončujeme za ně věty, nebo přestáváme úplně poslouchat, když se připravujeme na svou vlastní odpověď? Jsme nezaujatí, když posloucháme to, co jiní říkají, nebo snadno přejdeme do defenzivy? Většina z nás zjistí, že pokud chceme, aby ostatní slyšeli to, co říkáme se zdvořilostí, musíme poskytnout stejnou ohleduplnost i my jim.

Ale být dobrým posluchačem není jen záležitost zdvořilosti. Al-Anon slogan „Poslouchej a uč se“ nám připomíná, že pokud máme sebekázeň zůstat zticha a dávat pozor při naslouchání slov jiných lidí, můžeme se dozvědět nesmírné množství věcí o sobě a našem světu.

Soustředíme se na sebe

Naším cílem je tvořit zdravé a úctyplné vztahy. Použitím Al-Anon sloganu „Nechť to začne u mě“ můžeme porozumět tomu, že nestačí čekat, až ostatní se k nám budou chovat dobře, před tím, než my začneme být k ním ohleduplní. Mnozí z nás zjišťují, že časem přitahujeme to, co sami dáváme. Pokud jsme trvale vřelí a úctyplní, přitahujeme vřelost a úctu ostatních. Možná to nebude formou, jakou očekáváme, nebo to nebude od všech, které potkáme, ale pokud se soustředíme na sebe, zvolíme chování, které je vhodné, a necháme výsledky být, naše komunikace jako celek se musí zlepšit.

Vypořádáváme se s konfliktem

Znamená to, že nikdy nebudeme účastnit hádek? Samozřejmě, že ne. Konflikt je součástí každého vztahu. Vlastně, čím více se uzdravujeme, tím pravděpodobnější je setkat se s konfliktem. Je přirozené, že máme více a více silných názorů a chceme se za ně postavit, protože v sebe věříme. Hádky mohou být konstruktivní zkušenosti, které pomohou vyčistit vzduch nebo mohou být brutální útoky, jak podrýt spojení mezi lidmi. Ta volba je na nás. Můžeme se hádat proto, abychom vyhráli, získali moc, nebo dokázali, že někdo jiný nemá pravdu, a vyměřovat trest za jakoukoli urážku, kterou jsme dostali, nebo se můžeme hádat za účelem vytvoření míru.

Málokoho z nás těší neshody, ještě méně hádky, ale když čelíme konfliktu, máme možnost ho přijmout a uvědomit si, že každý z nás dělá to, co nejlépe umí. A můžeme přijmout naše rozdíly. Dokonce můžeme přijmout to, že ne všechny konflikty mohou být nebo by měly být vyřešeny, a my můžeme poskytnout sobě i ostatním právo dělat, myslet a říkat to, čemu věří, aniž bychom vyžadovali dohodu nebo rozřešení. Když budeme pamatovat na to, že hádka není jediná alternativa, když vznikne konflikt, můžeme se účastnit diskuzí, které umožní, aby obě strany ventilovali své názory a poučili se jeden od druhého. Jak se učíme vyměňovat a budovat názory, rozvíjíme schopnost směřovat společně ke společným cílům a vzájemně se s ostatními ovlivňovat intimnějším a smysluplnějším způsobem. Můžeme se vzájemně chovat jeden k druhému s úctou, obzvlášť když nesouhlasíme.

(přeloženo z knihy How Al-Anon Works for Families and Friends of Alcoholics)