Al-Anon je sdružení příbuzných a přátel alkoholiků, kteří se snaží vyřešit svůj společný problém, tím že se společně sdílejí své zkušenosti a poznatky o sobě samých a životě s alkoholikem.

Alkoholismus rodinná nemoc

Role, kterou hrajeme my

Uvědomění si problému začíná získáváním informací o rodinné nemoci alkoholismu. Každý ve vztahu s alkoholikem – přátelé, spolupracovníci, členové rodiny, i alkoholik – hrají roli, která je součástí dynamiky této choroby. Abychom mohli něco změnit v našich životních poměrech, musíme se snažit objevit, jaká je naše role.


Obecně vzato alkoholici jednají a my, kdo jsme s nimi v kontaktu reagujeme. Aktivní alkoholik se opije, chová se nerozumně a nezodpovědně a stává se centrem pozornosti. Ostatní kolem něho reagují na pití a jeho následky. Ve stavu podnapilosti se alkoholici netrápí problémy, které způsobují jejich činy; namísto toho ti, kdo jsou nablízku alkoholikům, se trápí za ně. My uvěříme tomu, že musíme převzít zodpovědnost a dělat za alkoholiky to, co nejsou schopní dělat sami.

Na začátku, je mnoho z nás upřímně znepokojeno a pouze chceme pomoci příbuznému nebo příteli, který na tom zřejmě není moc dobře. Jak jde čas a situace se zhoršuje, přestaneme si uvědomovat, že v této záležitosti máme na výběr. Vskutku, možnosti, které byly dostupné v minulosti některým z nás, byly omezené. Ti, co vyrostli v blízkosti alkoholismu či zažili zneužití a nadávky, se asi cítili nuceni podniknout jisté činy za alkoholika v zájmu svého vlastního bezpečí. Následně, ani když neexistuje reálné nebezpečí, většina z nás věří, že naše pomoc je nutná, ať už ji chceme nabídnout či ne. Alkoholik se stává více a více závislým. Po jisté době si nedokážeme představit, že necháme alkoholika prospat další pracovní den, aniž bychom zavolali do jeho práce, že je nemocný, nebo že bychom nechali další nekrytý šek bez zaplacení. Stane se lákavější zůstat doma než riskovat další veřejné ponížení. Mnoho z nás nesnese napětí, které způsobuje čekání na to, jak se projeví následky pití; cítíme se nuceni zasáhnout.
Alkoholici jednají a my reagujeme. Nikdo nemůže říct nic pijanovi – on či ona je centrem dění. Alkohol vzbuzuje přehnaný pocit sebejistoty a pohody, který způsobuje, že pijan se chová jako malý bůh, který má na vše odpověď. Přitom ve skutečnosti se stává více iracionální. My reagujeme a snažíme se ho přimět, aby viděl reálněji. Stane se pro nás nutné, abychom dokázali, že máme pravdu. Jak jde čas, dále ospravedlňujeme naše vlastní postoje, přitom tváří v tvář alkoholikovu přesvědčení pochybujeme o sobě a svém vnímání. Jestliže nám alkoholik řekl, že jeho pití je naše vina, protože jsme příliš hluční nebo příliš neposlušní, staneme se nutkavě tichými nebo se snažíme být dokonale poslušní, nehledě na to, čím za to zaplatíme. Čím sebejistější se stane alkoholik, tím nejistější se staneme my. Začneme souhlasit, i když víme, že to, co bylo řečeno, není pravda. Ztrácíme schopnost říct ne.

Stejný model platí, i když alkoholici v našem životě dělají sliby, které nedokáží splnit. Například slíbí, že již nikdy nepromeškají další ligový zápas, pracovní schůzku nebo rande na večeři. Přísahají, že příště již nebudou pít nebo nebudou pryč až do rána nebo nepoužijí násilí. Nebo slíbí, že se příště budou ovládat. Pak přejdou na pivo a myslí si, že pivo nad nimi bude mít menší moc než tvrdý alkohol. Nebo vyhodí všechen alkohol z domu, pak jsou tak ovládáni jejich nemocí, že jsou nuceni najít jakýkoli alkohol a spokojit se třeba ústní vodou nebo kapkami proti kašli. A znovu, my reagujeme. Zapomínáme na stovky nesplněných slibů z minulosti a uvěříme, že alkoholici mohou vskutku ovládat své pití. Rozhodneme se, že vše teď bude jiné – lepší! Popíráme, co nás naše vlastní zkušenost v minulosti naučila, spoléháme na sliby celým svým srdcem. Sami sebe postavíme do situace s téměř nevyhnutelným zklamáním na konci. A poté, co alkoholici nezvládnou kontrolovat alkoholismus, nemoc, která je zcela mimo jejich kontrolu, jsme zdrcení, zatrpklí a rozzuření. Považujeme se za bezmocné oběti a nerozeznáme fakt, že jsme si dobrovolně vybrali tuto roli tím, že jsme celým srdcem věřili něčemu, co jsme z naší zkušenosti věděli, že se asi nestane.

I ti z nás, kteří nebyli v kontaktu s alkoholikem mnoho let, mohou stále reagovat na vzorce alkoholického chování. Nízká sebedůvěra, která vznikla jako důsledek neúspěchů z minulosti a příhod zneužití, nadávek či zanedbávání, přetrvává. Lásku a pozornost, kterou jsme nikdy v minulosti neměli, hledáme u lidí, kteří nám nejsou k dispozici. Vyhýbáme se konfliktu, ale teď se tak chováme k zaměstnavatelům, jiným příbuzným nebo úřadům spíše než k alkoholikovi. Nebo vyhledáváme konflikty a věříme, že nejlepší obrana je útok. Jestliže cítíme, že se blíží konfrontace, odpoutáme pozornost tím, že vyvoláme hádku kvůli jinému problému. Mnoho z nás se stává navyklým životu v chaosu a krizi, že se cítíme ztraceni, když je nemáme. Následně, když vše jde dobře, sabotujeme sami sebe a vytvoříme krizi. Z toho jsme sklíčení, ale alespoň víme, jak fungovat v takové situaci. Možná také udržujeme různé druhy nutkavého chování, aniž bychom tušili, co nás k němu vede. Techniky přežití, které jsme se naučili, když jsme žili s aktivní chorobou, se staly naším stylem života. Možná nás nikdy nenapadlo, že existuje jiný způsob, jak žít.
Tento model přežívá také ve střízlivosti. Mnoho z nás zažilo naše střízlivé milované osoby prožívat období tzv. „suchého alkoholismu“ (alkoholismu bez napití), období během něhož se chování střízlivého alkoholika zdá stejné, jako když pil. Přirozeně mnoho z nás spadne také zpět do našeho starého chování. A i když naše milovaná osoba je vzor střízlivosti, strach z toho, že se alkoholik napije, touha kontrolovat jeho nebo její střízlivost, nevyřešené pocity zatrpklosti z období pití a změny osobnosti či životního stylu, které se dějí během uzdravování, mohou také vyprovokovat nezdravé reakce těch, co jim na alkoholikovi záleží. Tato nemoc a její následky přetrvávají i ve střízlivosti. Pokud si my, přátelé a příbuzní, nezvolíme uzdravení pro sebe, dynamika této choroby bude stále ovládat naše vztahy.

Poznávání našich možností

Alkoholici jednají a rodinní příslušníci reagují. Většinou reagujeme, protože si neuvědomujeme, že máme na výběr. Je to automatické. V Al-Anon si připomínáme, že máme na výběr. Jen proto, že se alkoholik opije, jedná pod vlivem alkoholu nerozumně, nesplní závazek, prohlásí, že nebe je oranžové, dělá sliby nebo neplní sliby – to neznamená, že ti, co jim na něm či jí záleží musí stále dělat to, co dělali v minulosti. Nejsme v pasti. Máme na výběr.

Je to jako bychom drželi jeden konec lana a alkoholik držel druhý konec a začal za něj tahat. Většina z nás by reagovala automaticky. Tahali bychom za svůj konec. Ani nás nenapadne, že nemusíme hrát. Kdybychom věděli, že máme na výběr, možná bychom se rozhodli, že provaz pustíme. Přetahovaná nemůže být bez toho, aniž by se oba hráči drželi svých konců. Uvědomování si toho, co děláme v reakci na chování alkoholika, začneme chápat volby, které podvědomě činíme. Další zkoumání, probírání situací s jinými členy Al-Anon, používání sloganů a 12 kroků nám může pomoci objevit možnosti, které jsme mysleli, že nemáme. Možná se pak rozhodneme pustit svůj konec lana.

Například někteří alkoholici cítí vinu za svou potřebu pít a připadá jim jednodušší vinit za své pití jinou osobu. Takoví alkoholici často provokují lidi nablízku a snaží se vyvolat hádku nebo krizi. My, kteří s nimi žijeme nebo pracujeme, máme tendenci reagovat na provokaci, hádat se, obhajovat se před nespravedlivým obviněním, pronášet svá obvinění. Nakonec alkoholik dostane přesně to, co hledal: výmluvu k pití. Střízliví nebo „sušší“ alkoholici někdy používají stejné taktiky, aby odpoutali pozornost ostatních od tématu nebo situace, která je jim nepříjemná. Pustit se lana, znamená poznávat tento model chování a rozhodnout se nehrát stejnou roli. Všímáme si provokujícího chování a všímáme si, co přesně děláme v reakci na toto chování.

Možná nás alkoholik provokuje tím, že nás obviní z lenosti, a my reagujeme tím, že hrajeme mučedníka a vyjmenujeme všechny věci, které pro něho děláme. V reakci na to, alkoholik cítí nelibost vůči našemu svatouškovskému postoji a my se cítíme nedoceněni a litujeme se. Diskuze rychle přejde v hádku, která téměř vždy skončí stejně – alkoholik vyběhne ze dveří, aby utekl do nejbližšího baru. Jakmile nám bude jasná role, kterou hrajeme, můžeme se rozhodnout vyzkoušet jinou reakci. Například, až budeme příště obviněni z lenosti, můžeme si zvolit nereagovat. Možná budeme zticha nebo změníme téma. Možná si necháme chvíli čas na to, abychom si uvědomili, že obvinění není pravdivé a že na nás mluví nemoc alkoholismus a ne naše milovaná osoba. Nebo si uvědomíme, že občas jsme líní, příjemně se usmějeme a budeme souhlasit. Nejsou žádné správné či špatné reakce. Mnoho z nás zjistí, že není důležité jakým způsobem porušíme náš model chování, ale hlavní je, že to uděláme.

Alkoholik možná nebude touto změnou moc potěšen, hlavně ze začátku. Alkoholik se potřebuje napít a jediný způsob, jak to může v klidu udělat je, že vyprovokuje hádku. Jestliže pijanova první snaha není úspěšná, protože odmítáme hrát naši známou roli, pravděpodobně to zkusí znovu. Jestliže budeme povýšení nebo svatouškovští v naší roli nebo domýšliví k alkoholikovu neúspěchu nás vyprovokovat, tak porazíme sami sebe. Nejen, že naše ubohé postoje poskytnou alkoholikovi hledanou výmluvu, ale těmito postoji stále měříme síly s nemocí, kterou nemůžeme porazit. Jsme bezmocní nad alkoholismem. Jestli se nepřestaneme zabývat předem prohraným bojem, nikdy neskončí frustrace a zoufalství, které nás přivedli k tomu, abychom vyzkoušeli nový přístup. Hledáme opravdovou změnu. Naším cílem není „mít pravdu“. Naším cílem není „vyhrát“. Naším cílem je udělat vše, co můžeme, abychom uzdravili sami sebe a své vztahy. K tomu je třeba pracovitost, trpělivost a především praxe.

Jak si více a více uvědomujeme dynamiku této rodinné choroby, mnoho z nás zjistí, že jsme plnili jistou funkci v naší rodině či skupině. Přátelé a rodinní příslušníci hrají širokou škálu podpůrných rolí v této rodinné chorobě, všichni se snaží kontrolovat nekontrolovatelnou nemoc alkoholismus a přinést řád do nepředvídatelného a často výbušného životního či pracovního prostředí. Neuvědomujeme si, že tím, že hrajeme naši roli, vlastně živíme nemoc alkoholismus. Možná sloužíme jako umožňovatelé tím, že zachraňujeme alkoholika před nepříjemnými následky jeho pití a činů. Nebo představujeme oběť, která neochotně zakročí a kryje alkoholika, který je příliš napitý nebo má příliš velkou kocovinu na to, aby mohl vykonat svou práci či rodinné závazky. Možná zjistíme, že naše role je nechat se obviňovat, když cokoli nedopadne tak, jak má, a to i za věci, ve kterých jsme nebyli ani zdaleka angažováni. Jiní poskytují žertovné uvolnění, které slouží jako bezstarostné rozptýlení od smutného života v domově alkoholika. A někteří z nás provokují, ventilují své potlačené frustrace a pocity nelibosti, tím poskytujeme alkoholikovi výmluvu, aby se napil, a sebe otravujeme rostoucí hořkostí.

Všechny tyto podpůrné role fungují společně a udržují rovnováhu, ve které může alkoholik dál hrát svou roli s co nejmenším možným nepohodlím. Tudíž, když kterýkoli člen z kruhu kolem alkoholika přestane hrát svou roli, celou skupinu to ovlivní.

Jak změnit roli, kterou hrajeme v této rodinné chorobě

Toto je důvod, proč nejužitečnější a nejláskyplnější čin, jaký může člen rodiny udělat, je najít pomoc pro sebe. Uzdravováním se z následků této nemoci se stáváme schopní nehrát stejnou roli v této rodinné nemoci. Rovnováha je narušena. Náhle už to není tak pohodlné pro alkoholika. Zatímco on stále dostává láskyplnou podporu od uzdravujícího se člena rodiny, nemoc zůstává bez podpory. Je to jako když skupina čtyř osob stojí v řece a promokají vodou, zatímco drží alkoholika nad svými hlavami, a když se jedna osoba rozhodne přestat držet svůj konec, celý systém zkolabuje a následek je, že se alkoholik namočí. Bez ostatních, kteří by odstranili bolestivé následky jeho pití, se může alkoholik cítit v takovém nepohodlí, že se rozhodne pro uzdravení. Podobně, ostatní rodinní příslušníci a přátelé si možná uvědomí, jak moc byli ovlivněni touto rodinnou chorobou a vyhledají pomoc pro sebe. Ale neexistují záruky. Zatímco zdraví jedné osoby často inspiruje uzdravení ostatních, kteří jsou nablízku, ne vždy to tak je. Někdy si alkoholik jednoduše najde způsob, jak se adaptovat, a vytvoří si nový systém na podporu své nemoci.

Většina z nás chce to nejlepší pro ty, které milujeme, a to nejlepší, co můžeme nabídnout, je odmítnout je podporovat na cestě k sebezničení. Nemůžeme rozhodovat za jiné osoby, dokonce ani ty, kteří jsou pro nás nejdůležitější. Nejsme Bohové a nemůžeme vědět, co je nejdůležitější pro jinou osobu, ať už se ten který čin nám zdá jakkoli zřejmý. Většina z nás se musela dostat „na dno“, místo nesnesitelného utrpení, před tím, než jsme byli připraveni změnit své životy. Alkoholici a ostatní trpící následky této rodinné choroby si zaslouží stejnou šanci sáhnout si „na své dno“. Cestou pro ně může být připraveno mnoho hrůzných a bolestivých lekcí, ze kterých se poučí, může být nesnesitelné stát nablízku a dívat se, jak milovaná osoba trpí během těchto zkušeností. Někteří se nikdy nepoučí. Ale my jsme bezmocní nad alkoholismem. Nemůžeme uspěchat proces, ani od něj naši milovanou osobu ušetřit. Vše, co můžeme udělat je sloužit jako příklad radosti a klidu, které může proces našeho uzdravování poskytnout, a respektovat práva naší milované osoby dělat rozhodnutí, která potřebují dělat, i když těmito rozhodnutími opovrhujeme.

Získávání informací o alkoholismu

Čím více víme o alkoholismu, tím lépe se s ním umíme vypořádávat. Z toho důvodu nám Al-Anon radí, abychom získali o této nemoci co nejvíc informací. Každodenní čtení Al-Anon literatury dodalo mnohým z nás hluboké porozumění této rodinné nemoci a prostředky, jak si s nemocí poradit. Někteří také navštěvují otevřené mítinky AA, abychom se dozvěděli o zkušenosti alkoholika. Naslouchání příběhům uzdravujících se alkoholiků nám může pomoci otevřít oči. Někteří z nás si uvědomí, že alkoholici, které známe, strašně trpí, ještě více než my sami. Nasloucháním se můžeme naučit rozlišit osobu od nemoci, mít soucit s jejich snahami a bolestí, a pochopit, že také oni jsou bezmocní nad alkoholem. Také se dozvíme o charakteristikách této choroby, které si jsme možná špatně vyložili. Například, většina alkoholiků zažívá výpadky vědomí, období, ve kterých cokoli řeknou nebo udělají se jim vykouří z paměti. Po noci skandálního opileckého chování může být těžké uvěřit, že si alkoholik nepamatuje některé z šokujících činů, které jsou nesmazatelně vryty v našich myslích. V takových situacích mnoho z nás obvinilo naše milované z lhaní. Ale výpadky vědomí jsou příznakem této nemoci alkoholismu a nahodile vymazávají některé velmi nezapomenutelné události. Čím více víme o této nemoci, tím více je pravděpodobné, že budeme reagovat na alkoholikovo chování se soucitem a porozuměním, že jednáme s osobou, která je nemocná, spíše než s osobou, která je zlá, slabá, hloupá, nebo krutá.

Al-Anon literatura a otevřené mítinky AA nám mohou také učit, jakým způsobem může nemoc přetrvávat i ve střízlivosti. Například, někteří alkoholici potřebují několik pokusů před tím, než dosáhnou střízlivosti. Jiní se napijí po mnoha letech střízlivosti v AA. O uzdravujícím alkoholikovi, který se napije, se říká, že „uklouzl“. Takové jedno uklouznutí může někomu stačit, aby ho přesvědčilo, že se potřebuje hlouběji angažovat pro své uzdravení, nebo může vést k celé další kapitole pití.

Alkoholismus je progresivní nemoc, která může být zastavena, ale ne vyléčena. Tedy my, kdo jsme ovlivněni něčím alkoholismem, si nejlépe zajistíme pokračující klid, když se naučíme spoléhat na sebe v dosahování naší vlastní pohody, spíše než na něčí střízlivost. Jak si více a více uvědomujeme naše chování, naše volby, a naši roli, kterou jsme hráli a hrajeme v této nemoci, stáváme se mnohem schopnější dělat změny, které nám umožňují vytvářet si život, na jehož žití můžeme být pyšní.

 

(přeloženo z knihy How Al-Anon Works for Families and Friends of Alcoholics)